100 000

Anotace: Jen taková ... No prostě na hovno.

Sto tisíc očí,
sto tisíc úskoků,
jedno sto tisíc vztažených rukou,
sliby se točí ve víru úroků.

Jedno sto tisíc k navrácení ,
Jak ten dluh umořit, už úniku není.
Zoufalým výkřikem zpod zásklepních koutů
v šepotu do dlaní k slovům se ponořit,
vázat je provazy, než sto tisíc v nábalu splyne
a namoklé ztěžklé jak myšlenka jiné,
jak otázka budou.

Čeho těch tisíců jedenkrát sto na prahu položit,
kde nacházet , kde se ptát,
čím zaplnit výdutě, jak dluhu odestát,
jakými cestami,
ale zas zklamu tě,
jsem ten, kdo neví jak
jsem ten, kdo neumí.

Snad sto tisíc slov, záblesků náhody,
nucených výseků prázdnoty pod kameny,
snad tuhle fůru odseknout z nákončí času,
z výplachů uličních vysbírat krásu,
nemít, co nabídnout, jen odlesky jasu,
snad stonásob tisíce
kruhů hladiny zvlněné s odrazem Měsíce,
tisíců stovku náhodných pohledů.
Už vím, že splatit to nesvedu.

Na konci v aleji za rohem v temnotách
do vyschlých světlíků ozve se zběsile
kde jste kdo, já tu mám strach,
že uběhne rychle, co tváří se mile,
že všechno je chvíle,
jen v tisíci stovkách sype se hrách.
Zůstávám zadlužen, ach…
jo