konec

Můj život jak stará nádoba,
s úzoučkým hrdlem...
Obsah prchá pozvolna,
já sám zůstal stát ladem.

Těžko se do vně vlévá,
těžko se obsah uvnitř drží...
Láska proradná je náplní,
a srdce již omlácenou nádrží…

Nechci moc!
jen najít smysl bytí...
Dívat se jí do očí a mít pocit zas,
že i v zimě kvete kvítí…

Hřejivé slunce střídá slaný déšť,
nádoba již na kousky rozbitá,
kopáním od lidí.
Slepit se nedá...
jen kámen jí nahradí!
Tady už cesta končí...