Ticho

Větve mi naznačují cestu
Ubrečeným podzimem
A já klopýtám
Za voláním srdce.
Zmateně, ale jistě.

Sníh mě drží silnými prsty
A zbytky pochyb se ztratily
Někde ve vánici.
Led odráží tvář,
Která mě stále budí ze spaní
A záře očí v ní mě oslepuje.

Jdu po správné cestě.

Probouzející se jaro mi
Ustavičně napovídá směr
A nechce slyšet,
Že to nepotřebuju.
Už ke mně doléhá hlas,
Ze kterého mě mrazí.
A někde tam čeká i člověk,
Kterému patří. Vy.

Letní slunce mi na tvářích
Vypaluje červeň, když
V dálce poznávám kabát,
Jehož každý lem znám nazpaměť,
A hnědé vlasy tančící s větrem.

Ticho narušuje ticho
A už není co říct,
Všechno bylo řečeno,
Když jsme oba tak dlouho mlčeli
A jeden náhodný dotek prozradil
Víc, než bychom oba chtěli.

V tu chvíli jsme věděli.
Ne já, nebo Vy.
Ale my. Už vždycky my.