Než bude ráno...

Aby nezůstala tvá duše slepá
modlím se kletby i něžná slova.
Nezdvihám hlas, nekřičím do pouště
miluji tě…
bez magie jemných sil
vdechujících s polibky vzduch našeho světa
opojeného zralou láskou a plameny spalujících vášní.

Pták poletující tichem noci
zamával křídly snů kterými prolétl.
Z malé tváře zabořené do polštáře vyšel vzdech.
Špičky prstů mě pálí, dlaň mi hoří touhou
dotýkat se velkých prsů posazených nestydatě krásně
vedle sebe.

Prožívám štěstí válečníků které obešla smrt.
Na jazyku sdílíme společnou chuť
probuzené lásky
stojící nahé v měsíčním světle
uprostřed zahrady neodolatelných vůní
otevřených květů nasycené.

Slastné pocity z jemného škádlení
pronikají do všech zákoutí
našich těl
/i těch nejtajnějších/
skrytých jen pod závojem
z nejjemnějších barev utkaného vzduchu.

/Poklekám před oltářem večer za večerem.
Válečník všeho schopný a připravený
vstoupit do bran města taseným mečem./

Vystřelený Amorův šíp letí nad námi
podobný paprskům vzdálených sluncí
světélkujícímu půlnočnímu moři
vůni parfému
na tvém kotníku.

Otevřeným oknem zavál vítr
dost silný na to aby se dotkl našich spících myšlenek.
A dost studený na to aby jeho prsty vklouzly do chloupků slabin
a schoulily se tam jako vylekané myšky.

Už bude ráno lásko.