Z pohádky do pohádky...

Dříve připadalo mi všechno jednolité
Do černého sukna šatů oblečené
Teď se však vyjasňuje a i nebe
Pro mě sluneční paprsky pěje

Dříve myslel jsem si o ženách
Že jsou jak růže trním poseté
Že jsou nedobytné
A žádná pro mne nekvete

Teď si však připadám jako v pohádce
Jedna krásná růže kvete
V moji srdeční zahrádce

Budu ji opatrovat, o ni pečovat
Budu ji chránit, a něžně objímat
Budu se o ni strachovat
A často ji chodit navštěvovat

Budu se o ni starat tak dlouho
Jak jen to bude možné
Těšit se na společné chvíle pěkné
Její úsměv na okvětních lístcích
Je nejcennější co mám
A této pohádky se nikdy nevzdám

Budu se snažit aby co nejdéle
Žil jsem v této pohádce
Doufám že tohle všechno
Bude jeden krásný sen
A že nepříjde nikdy end
.
.
.
Kéž květina co rozkvétá
Nikdy nezvadne
Budu ji zalévat svou láskou
Pro tu jedinou mám srdce
Které když je na blízku divoce tluče