Pořád tomu nevěřím

Nikdy jsem nevěřila v plavbu dvou náhodných osudů,
co střetnou se uprostřed širého oceánu,
utečou od všedních lží a zatracených bludů
a vlnky v srdcích rozhoupou ze strany na stranu…

tak, že ještě dlouho trvá
než se hladina uklidní…

Nikdy jsem nevěřila na pohádky, kde dobro pikle kuje
a zlo zahání tam kdesi pod kořínky rákosu,
ale tohle přece je…nádherná, živá, v přímém přenosu,
jedinečná pohádka, co se nikdy nezopakuje…

protože se odehraje další…

Nikdy jsem nevěřila na odrazy v blízkých očích,
co řasami se třou o ty druhé lesknoucí,
že snadno tam za břehy zorničkami vkročí,
kde budou jak neplavci dlouho tonoucí…

protože v nich plavat snad ani nelze…

Nikdy jsem nevěřila na delší úsměv a radost bez ustání,
na příjemný mráz běžící po zádech
rozpoutaný hřejivou lidskou dlaní,
co stopy zanechává…ještě v dalších spousta dnech…

ze kterých se vytrácí velmi pomalu…

Nikdy jsem nevěřila na silná přitisknutí,
z nichž dech v plicích se jak opilý motá
a na vlahých rtech vyvěrává v pnutí…

Nikdy jsem nevěřila na pravé krásy života…

a ještě pořád mi to úplně nedochází…