Kde končí duha

Když jsem byla malá,
zajímalo mě tolik věcí…

Kde se tu řeka vzala
a kam hodlá stéci…

Proč vlna odplouvá pryč,
když některá zas zpátky…
Kdepak my máme klíč
na výlet do pohádky…

Proč měsíc svůj tvar mění
a slunce hraje si s oblohou…
Proč hvězdy mizí v zapomnění
a dál už svítit nemohou…

Proč někdy je dostatek vláhy
a jindy sucho jak v poušti…
Proč lidé se hádají a záhy
vzájemně si odpouští…

Proč květina po chvíli uvadá,
když vedle vyrůstá druhá…
Jak jen se mrak rozpadá
a kde se tu rodí duha…

Kolik lidí chodí po náměstí
a jaká je mezi nimi tečna…
Jaká jen je trvanlivost štěstí,
krátká, dlouhá, nekonečná…

*
*
*

Po čase našla jsem odpovědí pár
na ty své všetečné otázky…
Totiž že život sám nám je dar
a celý souvisí…s úponky lásky...

Že soužití mísivých vln a oceánů
vrcholí v cykly pravidelných dmutí,
že do zamčených pohádkových průvanů
vkročí jen dvou osudů prolnutí…

Že hvězda občas musí spadnout,
abychom mohli stále přáním halasit,
že písek párkrát musí vzplanout,
by přišla voda a mohla ho uhasit…

Že slunce kapky deště proplétá,
by vznikla duha, co do výšin nepřestane čnít,
že štěstí je dlouhé
jak jenom my dva budem´ chtít…