V plamenech

Možná, že stejně jak motýl ulehá k okvětí
a skleničku laská hladina vína,
asi právě takový je ten pocit dojetí,
když se osoba s druhou vzájemně prolíná…

I chvíle beze slov mi úplně stačí,
jen krásná četba z hlubin očí Tvých,
neboť svět se v tom tichu dvakrát víc roztáčí
a vymazává stopy dávných rýh…

Jen sledování posunků vyschlých zatopení,
jak vánek, co oknům protahuje závěsy,
když bez řeči sdílí s nimi pochopení,
jak uhlík a polínko my rozumíme si…

Při malbě těch nejdrobnějších jemností,
jimž ani ty a já snad nikdy nezabrání,
při kresbě po plátnech všech lidskostí
a hladkém pečlivém vytesávání…

Při počítání tolika dlouhých dnů,
než mořeplavci obeplují zeměkouli,
než zas k Tobě tak pevně přilnu
a mé tělo se do Tvé náruče schoulí…

Než zas jedna duše se tou druhou stane
přes doteky dlaní a úsměvy ve tváři,
je možné, že stejně tak rychle,
jak oheň vzplane,
tak může i zhasnout…

…ale my jsme nenapravitelní žháři…