Tam na nebi

Tam na nebi,
tam plují koráby z beránků,
když vítr s nimi houpá
a touha v nich
pod žhnutím červánků
neúměrně stoupá…

Tam na nebi,
tam bílé peřiny se vznáší,
v každé dvě duše uložené,
co šeptají, proč čas se tolik žene
a prosívají, ať je další…

Tam na nebi,
kde obloha šťastlivě pláče
bez jakékoli stydlivosti,
tam kolíbou se chomáče,
co odtrhnout se nemohou,
to je totiž tou
dvakrát větší přitažlivostí...

Tam na nebi,
za bránou tisíců schodů,
ještě dál než na měsíc,
tam taví se zmrzlé krátery
na led…vločky….vodu
a pořád chtějí víc…

Tam na nebi,
kde komety nabírají amplitudu
a chvostem zpod svých háčků
kreslí čáry osudu,
tam sídlí pár obláčků
a jeden mi na okno zaklepal
a přišel říct,
že všichni se blížíme k tomu,
co má se stát
a že já se nemusím
ničeho bát…

Tam na nebi,
kde modř se sešívá
tenkou nití,
tam je odraz nás dvou
z pozemského,
jedinečného,
nádherného bytí
a čára,
tečna,
tákhle dlouhá….


…třeba nekonečná…