Ani slabiky nestačí

Síla mluvit pomalu pokládá svůj krov
a k všeříkajícímu mlčení postupně kráčí,
možná, že čeština má malou zásobu slov
ve chvílích, na které ani slabiky nestačí…

Nevím, jak to mám říct a jak vlastně psát
a vše, co v mysli leží, sem vyjádřit a dát,
když často nevnímám a myšlenky mi levitují,
když tohle předčí všechna slova, která existují…

Jak najít slova toho bezpečí, co uvnitř cítím,
slova vpíjení hluboko do velkých zřítelnic,
slova, jak Tvůj smích létá k mým motýlím sítím,
že zářím víc než lány pouhých slunečnic…

Slova dorozumění jen přes pohyby řas,
slova dechu a vzájemného zrychlení,
slova poslouchání, odkud až vychází hlas,
když ležím Ti na srdci a jsem jak v zasnění…

Hledám slova, abych Ti mohla říct,
že vždycky tu pro Tebe budu,
ať už se kamkoliv dáš,
ať už se naše nálady stáčí,
hledám slova puklinami svého údu,
slova, jak jsi nádherný tím,
co všechno v sobě máš…

A ani slabiky nestačí…

Máš v sobě totiž kus něčeho,
co nedokážu popsat…


…a nikdy nepopíšu…