Není kam utéct

City nejsou k pos*ání,
ani na obtíž,
mé hlasité volání,
nevěřím že neslyšíš.

Nejsem přece z ledu,
ani neumím krást city,
taky jsem se bál chladu,
než jsi přišla Ty.

Bylo by snadné,
říct si kašlu na to,
ale radši budu trapně,
hledat mezi kameny zlato.

Nestojim o "Promiň",
to napsat je věc jednoduchá,
radši nezapomeň,
že v tom nejsi sama,
kde jsem teda já??

Proč najednou mám mlčet,
ještě neřekl jsem vše,
mám ústa plná vět,
ty nechtějí být zamčené.

Že je to těžké chápu,
necítím zlobu, zášť,
snad zas brzy spolu,
ne každý dál zvlášt.

Proto pořád věřím,
že napíšeš, zavoláš,
možná jsem naivní,
ale pořád máme čas.