..v prozření..

Doplazil se
ke stromu poznání
do stínu vědění
pod světlo tryskající do všech stran

Na kůře v žhavém rukopise
v tom prvním stupni chápání
co zjevilo se na kmeni
byl signován

a přečetl si rčení;

„moudrost září a nevadne,
ochotně dá se spatřit těm, kteří ji milují
a najít těm, kteří ji hledají“

Pohlédl nahoru,
k druhému stupni odhalení
do perspektivy neskladné
do nekonečných prostorů
řetězce návazností

Na vrchol prozření!

Musel si zakrýt oči
jinak by ostré světlo spálilo mu zrak

Cítil se svoboden ve schránce vězení
vlastního těla, když duše s jinými se sloučí
a vylétne jak pták
bez jakýchkoli otázek / však i bez smyslu dalších putování

Byl zmaten najednou…

K čemu je vlastně cíl?

Cítil, že jediné má přání
tak zavřel oči, aby odmrštil
tu moudrost bezednou

Svou přitažlivost opět pocítil

I šťastnou neznalost bez odpovědi na cokoli
Neznalost každé otázky
co zvláštně zahřeje. I zvláštně bolí

Našel svou pochybnost!

A paradoxně vyrovnán byl tak, že v rámci nadsázky
by řekl; Dubium Sapientiae Initium
/ pochybování je počátek moudrosti /

Navlík´ si na krk malou dutou kost

A jakmile se o kůži mu otřel známý šum

..tak ústa lačně nastavil bez jakýchkoli znalostí…