Byla jsem povolána
Jsem totiž zvrhlé povětří
Noc je jak černá vrána
Já mířím na Petřín
A odsud kdoví kam
Možná až v dálku oceánu
V mysli Tě opět mám
Však vrátím se až k ránu…
*
Byla jsem povolána
Jsem totiž závoj vichřičí
Vítá mě vzduchu brána
Zobák tmy zakřičí
Ať zpomalím svůj let
A ozdobím se září měst
A zkusím rozvonět
Tu chvíli, v níž Tě hodlám svést…
Kousek je z Hradu na Petřín... a co všechnos stihla spatřit a čím se vyzdobit do básně!
14.04.2011 03:58:00 | Špáďa
Svádíš všechny svojí vůní
od Petřína do všech měst
v Tvých stopách krásné vichry duní
slova lásky umíš s něhou nést
a všechny smysly plést:-)))
13.04.2011 15:02:00 | CULIKATÁ
zníš tajemstvím
i esencí ženy
rozevlaj vlasy
rozestup stěny
a obejmni ve svým náručí..vichřice
13.04.2011 13:44:00 | Mbonita
Tvá touha
sílu vichřice ti dává,
když doletíš k cíli,
jemný vánek
z ní se stává.
13.04.2011 08:41:00 | Tamara
Jsi vichřice
i klid v korunách stromů
Jsi toužící
vždy když se vracíš domů
13.04.2011 08:38:00 | labuť
Z počátku trochu zběsilá,
pak žena láskou spanilá...
... nejprve polibení vichřicí,
poté něžná, krásná jako samo Slunce zářící.
13.04.2011 06:13:00 | NikitaNikaT.