Jak krásné je...

Jak krásné je
moci přemýšlet,
jak hluboce spíš
a o čem jen sníš,
potichu se vkrádám
do Tvého spaní,
bych Tě nevzbudila
a ty vůbec
nemáš zdání,
netušíš…

Jak krásné je
moci dívat se,
jak rychle přicházíš
a bereš si mě do dlaní,
na Tvoje rysy
a mužnou líc,
co ke mně se sklání,
na odstíny v očích
a zelených na tisíc,
nezměnil ses,
jen přitažlivý
jsi čím dál víc…

Jak krásné je
moci se Tě dotýkat,
kousek po kousku,
po cípu cíp,
Tvého těla a svalů,
hrudi a zad,
ráda vnímám
každý zvuk a pohyb
a snímám
ten vzájemný prstoklad…

Jak krásné je
moci slyšet
srdce nahlas bít
a Tvůj smích,
pravý a skutečný,
vzduchem znít,
potom poslouchat
jedno z našich tich
a se slovy cit
upřímností
a důvěrou
jedinečný…

Jak krásné je
moci si číst
naše myšlenky,
moci o Tobě psát
a v duchu zkracovat
to zemské vzdálení,
nechávat si zdát
a pevně věřit,
že jsme si
navěky souzeni,
jsem přesvědčena,
že prostě není
nic krásnějšího
než Tě mít,
to nejdražší,
co jen na světě
může být…