Divočinou

Strhnu ti šaty
obléknu v kůži
utrhnu růži
planou.
Pročpak ti lásko slzy kanou?

Ty nemusíš se
se mnou přece bát.

Déšť ti smyje ze rtů růž
já zabodnu svůj ostrý nůž
do tvého chtění.

V tom dešti divočinou kráčet
nechat svou duši černou smáčet
ke slunci kapradím se prodírat
pak spolu dojít na velikou horu
nechat tam dole smutek, žal i trochu bolu.

Ležet jen nazí, osušit si svoji tvář
poznat tu sílu, energii, slunce tepla zář
prostoupit barvami celé duhy
přikovat něhou sami sebe k sobě
navždy tak
ba i zůstat po všem spolu v našem hrobě
tam, divočinou začít svoji cestu
pojď ...


se mnou

má jediná.