Prostě chci říct...

Jak jsi vzdálený,
tvář pomalu mizí pod víčky paměti,
zavírá je jako slušná dáma,
ale jsem to já, kdo nevidí...

Chtěla bych být sochařkou,
zachytit každý detail tvojí tváře,
hloubku touhy v očích tvých,
prosím, stůj mi modelem...

Jednou to určitě přebolí,
ale dnes se prostě chci litovat,
zoufale objímám medvídka z plyše,
je ti podobný, taky mu chybí úsměv (a očičko...)

Spřátelila jsem se s umyvadlem,
zákusek mi poradcem a milencem,
vidíš, skoro mi nechybíš,
bohužel, jen skoro...

Protože nic nenahradí objetí,
láskyplné vzdechy do polštáře,
slůvka něžně šeptaná,
lživá, ale nádherná...