Chtěla jsem nebe
a tys mi dal déšť
teď odcházíš, jinam putuješ.
Chtěla jsem moře
ty raději duny si mi dal
dnes tu již nejsi, mě jsi tu zanechal.
Chtěla jsem oheň
tys předemne popel rozsypal
dodnes sklízím škody, co napáchal.
Chtěla jsem větřík
a vichřici jsem dostala
čeho ve mne se dotkla, všecičko zlámala.
Už nechci nic
a přitom prší, fouká
zvedá se kalná voda
v duši tichý alarm houká
holka,to je pech, máš to tu znova.
Bolavá, ale upřímná básenka... některými situacemi prondeme několikrát za život. Ačkoliv poučeni, nalezne se cosi, kdosi, co/kdo překvapí... bohužel, někdy bohudík.
11.05.2011 06:02:00 | NikitaNikaT.