Herbář v duši

Když zima zebe mě
a na duši mám ledové květy
já šátrám v kapsách vystrašen
však popaměti hledám to
co skryl jsem zde,
když léto bylo
já hledám trošku tepla co zde zbylo
bych sevřel ho,
aby mě v dlani hřálo
vím není ho moc,
spíš strašně málo.

A ač mráz studený je a pálí
mé představy jsou pěkně v dáli,
kdy loňské léto hřálo mě
a pletlo hlavu moji
s láskou v duši
v tom teple hřeji se jak had
a na paprscích slunce plavu
s hlavou oblacích jsem
a v povzneseném stavu.

Já na louce jsem v létě utrhl květy
a zasunul je po paměti
mezi stránky knihy
co jsem zrovna četl,
hned vedle fotky dívky
s níž co noha nohu mine
jsem se městem pletl.
A když dnes knihu otevřu
ta vůně do nosu mi cvrnkne
„Ach jak krásně voní to“
a ze snů mě vytrhne polibek
jež dostal jsem od tebe Lásko.

Já vyndal suché květy z mojí knihy
a natáhl se k tobě
neb vím že se ti líbí
a ruku tvou když sevřu ve své dlani,
Ty krásně vrníš
a to mě chrání
před mrazem třeskutým,
jež všude kolem vládne.
„Ne, nechoď prosím pryč“,
mě každé slovo v krku vázne
a slzy se mi derou mezi víčka.

Tenhle herbář já mám odmalička
a každý rok sem přidám jen pár květů
malých co najdu při cestě tu
když životem jdu ruku v ruce s tebou.
V létě dlaně nehřejí,
jen vzrušením mě zebou,
pak zavřu oči mé
a rozběhnu se krajem,
slunce svítí tu
a sníh zde taje
a já utíkám, běžím
jak po listech herbáře,
oděn jen do vůně letních květů
a kdo vzbudí mě ten se zlou se potáže,
protože není síla jež udržela by mě tu
když láska není v mojí duši.