Síla dvou

Žádná hloubka není tak hluboká
jako ztichlé příkopy moří,
jako hlubina strakatých obloh,
jako vlny, z nichž se k Tobě nořím
a do křídel vplétám Ti svůj stoh,
nic není tak hluboké
jako to vyznání beze slov…

Žádná blízkost není tak blízká
jako doba, kdy po Tobě se mi stýská,
jak neslyšné noty u klavíru,
co mají v sobě mocnou víru,
jak zubatý klíč k zámku dveří,
jeden druhému si moc věří,
jako dech dvou lidských bytostí
a tep s neúnavnou dravostí,
jako pohupující se dřevěný prám,
co vplouvá si do úžin,
jako dotek z kůže na kůži
a pláže příbojový vlnolam,
nic mi není tolik blízké,
jako ty sám…

Žádná pouta nejsou tak spoutaná,
jako pouhý výraz tváří,
jako podpora ve vlasech smotaná
a společné vzpomínky na polštáři,
jako z očí čtené pochopení
a decibely hrudníku, co si tluče,
vůbec nic tak pevné není
jako naše spletené náruče…

Žádná síla není tak silná
jako bystřina, co v horách pramení,
jako pocit, že už nejsme ztracení,
že můžem´ se o sebe opřít kdykoliv
a říct si úplně cokoliv,
jako mraky, co ze slunce se zují,
jako déšť, co zemi stříbrem mámí,
nic Ti nenapovídám a nevysvětluji,
ale ty přesně víš, co tím myslím,
že nic není tak silné
jako to, co je mezi námi…