Zanecháváš...

Ač nebe bylo tu střepy rozpárané
a svět zdál se mi příliš daleký,
přišel jsi ty naprosto nečekaně
a zanechals´ ve mně touhu žít navěky…

Déšť z mých úsměvů Zemi kropí,
Tvé úzké rty nestíhají pít,
otiskls´ do mě své hluboké stopy,
svůj písek jsi vklínil do mých sít…

Mám nutkání létat za holubem toulavým
a vyjádřit Ti všechno, co v sobě mám,
ani nevíš, že svým klíčem houslovým
odemkls´ mé srdce dokořán…

Jsme na sobě opravdu moc závislí,
hlasité šepoty přetékají mé řádky,
ležíš mi až na dně v korytech mysli
a krauluješ si v nich tam a zpátky…

Osud nás dva spolu v náručí střeží
a ani jednou nezapochybuje, nezaváhá,
mám chuť vystoupat na vrcholky věží
a ukázat Ti, kam až moje láska sahá…

Můj třpyt světélkuje v těch bílých zdích,
vetknuls´ do mě perly z povězených vět,
vyšíváš hedvábí z těch nikdy nevyřčených
a tu pod křídly zanecháváš mi
ten náš skutečný

…přenádherný svět…