Prozraď lásko

Pověz moje lásko dávná, proč v mém srdci vzrostla mříž?
Že dobro s zlem prý neprohrává, tvrdíš ty, jež necítíš.
Prozraď mi, ty cite zvláštní, kdo že vlastně sami jsme?
Ženeme se do propastí, a pláčem, když je potom zle.

Pošeptej mi ve svých výškách, kam my lidé směřujem?
Kdykoliv se postavíme, zas nás k sobě strhne zem.
Vykřič mi to ve svém lesku, proč mám s tebou jenom žal?
Proč jsi vždycky plná stesků, a není, kdo by varoval?

Svěř se mi, ty omámení, proč nás tou svou krásou vábíš,
když nás v krutém probuzení povalíš a vždycky zraníš?
Řekni mi to, nebuď plachá, proč námi tak pohrdáš?
Proč si s námi jenom hraješ a čím to, že nás tolik znáš?

No tak promluv bolná kráso, pročpak nosíš trápení?
Proč i po tom všem zas toužím, a proč se to nezmění?
Mlčíš jen a usmíváš se, místo očí hvězdný třpyt,
zklamalas mne ve své kráse, bez tebe však není líp.