Dýchni mi z úst do srdce...

Když Tvé vzpomínky odvál strach,
stala ses tichým spáčem,
na nové už sedl prach.

Překročilas‘ bytu práh,
čtyři stěny a Ty v něm,
kapky rosy na řasách.

Čas je krutý lásek vrah.

Stačí se podívat z okna a uvidíš, jak si celý svět přeje, abychom právě v tuto chvíli na sebe my dva mysleli. Potůčky, které bývaly svobodnými družicemi, nevyhnutelně míří k zemi a stékajíce po skle

Tě vítají svým pláčem.

Čas – ten nelze vrátit,
zkus si to však přát,
nechci Tě zas ztratit...

Mám Tě až moc rád...