Zloději snů

Bílé peří
se vznáší
v okamžiku,
kdy se všechno zastavilo

Je to tak blízko...

...stále daleko na dotek...

Sekunda uvězněná mezi řadou
těch proběhlých a budoucích
se vzpíná,
tiše a tajemně vzdoruje.
Neexistuje však čas
jen to, co je teď!
nic víc už nebude.

...Skvostná bělost křídel mu dávala volnost!
Chtěl jsem uletět! - křičel!
Vždyť už ho tu nic nedrželo.
Schoval se tam, co vždycky - uvnitř těch skleněných místností, které jsou jen pro ty, co sní.

A on snil..

Takový ten sen o průzračných kapkách vody, letících svěžím vzduchem, kde se skrze ně lámalo sluneční světlo horkých dnů, i těch chladnějších - čerstvě jarních, kde po dopadu zamrzaly.

Snil,

protože už nezbývalo nic jiného než vzpomínka, kterou uchovával. Ukryl ji zase do těch skleněných místností, kde se stávala realitou a on tak mohl žít,
Mohl létat
Vznášel se na obloze
Byl nekonečný
jako vesmír!
Unášel ho proud již cítěných doteků,
takových, co se po nich chvěl.
Zbarveným výdechem do prázdna se odevzdal pocitu
štěstí.
Cítil jemné sekvence vzduchu, jak se na něm nese smích!
Roztrhal pouta
a užíval si svobody.
Slunce zapadalo.
Nádherné nebe se mu odráželo v očích
a on myslel na oči z toho okamžiku..
- Strašně je miloval!

Teď si přál zemřít..

Pak se sekunda vymrštila,
všechno se točilo,
lavička, stromy nad hlavou
čas
plynul
rána
ticho

a všude

peří