Uprostřed týdne...
Uprostřed týdne...
Uprostřed týdne
přišla’s jen tak
a s plachým úsměvem řekla,
že odcházíš…
Vlastně jsem to čekal,
ale i přesto
jsem ucítil kapičky smutku
v koutcích svých očí.
Beru to rozumně,
jen trochu rýpu:
„A jsi si vážně jistá?“
-
snažím se ještě chvíli tě zdržet.
„Já, já musím,
promiň mi to,
ale jinak to nejde,
musím jít vlastní cestou.“
„Vždyť nemáš peníze…“,
poslední trapný pokus a
a potom nevyslovené
-
Sbohem.
A do ticha
…
zazněla
…
tvoje
…
poslední
…
slova:
...
„Neboj se, já budu chodit na návštěvu,
tatínku…“
Komentáře (6)
Komentujících (6)
Doporučit
Tisk
Asi jsem si to neměla číst.
Taky mi chybí.. a moc! Je mi moc líto, že odešla.
05.10.2011 21:23:00 | lucy1
To zvládneme... Není první, ani poslední, kdo se z našich dětí pokouší postavit na vlastní nohy... Říká rozum. Vždycky to bolí. Říká srdce. Ale jsou těžší situace... takže... to zvládneme...
09.08.2011 13:32:00 | Levandule
A víš, že mě při čtení bodlo u srdce.?... Tohle jsem si prožila před rokem a byl to zvláštní a tak trochu bolavý pocit i když je jasné, že na své nohy se jednou postavit musí...
08.08.2011 21:40:00 | labuť
