Do večerních novin,
řeknu vám z obrazovky...
Že se pohřešuje,
moje srdce...
A s ním odešel,
i ten krásný cit...
Myslím,
že se jmenoval láska...
Jsem,
jako loutka bez nitek...
Neúplná,
a sama....
A v tom tichém bytě,
kdy slyšíš i to...
Jak ti z očí,
padaj slzy...
Jsem vězněm,
vlastního svědomí....
A deprese,
hladí mě po vlasech...
Jako smích,
mrtvých zvonilek...
Víš, tam,
pod tvým polštářem...
Tak,
přesně se cítím...
No jo, láska. Někdy si říkám "kéž by nebyla," ale pak si uvědomím, že právě díky ní není život tak nudný, fádní a každý se má vždy čemu přiučit, ikdyž to bolí a v křiku rveme si vlasy z hlavy.
14.08.2011 01:51:00 | Rhiana E. Nebresk
ty přirovnání ach snažím se , aby to dostalo i mě když to po sobě čtu třeba za měsíc a už si moc nepamatuji očem co je :))
Já vím láska, věčné dilema nás všech...
12.08.2011 07:46:00 | whiolet
týýýýý voééééé,kde ty na ty metafory a přirovnání chodíš,to mi je záhadou...la loba má pravdu,páč je život tak dlouhej,že se láska-svině zase a opakovaně objeví(láska mezi ženou a mužem samozřejmě),no a pak ten kolotoč rostočíme znova a znova furt dokola....ty štasná manželství,která trvají 40 let ty už snad ani neexistujou,to už je rarita,ted sou v modě rozchody a rozvody.
11.08.2011 21:42:00 | ECHO PARAZIT