Touha na rtech...

Když vidím Tvá ústa,
hned se zpovídat chci,
kolik hříchů bych na nich napáchala…

Ty brány dechu, které ožívají při polibku,
a nutí k něžnostem už jen svou hebkostí,
bez nich by byl svět tak šerý a v tichu,
bez úst, jazyka, i řeči – zvuků radostí.

Zmítána neklidem s ohněm v srdci,
Chci zapálit naše těla v nočním veselí,
Dotknout se přístavu, baldachýnu noci,
Jak převozník luny, jenž rány Tvé zacelí.

Plavbou svou nekončím u touhy a chtíče,
Chci dát své tělo, duši i mysl ztracenou,
Jen Ty svíráš od těch míst vzdušné klíče.
Klesám bez dechu, k Tobě – s důvěrou…

Polibkem odemknu, co mělo být skryto,
Za lásku Tvou děkuji vřelým pohledem,
Po vzešlých ránech, toužím vysvětlit Ti to,
„že jen Tvou jsem“…(s něžným úsměvem)