Slovo

Den se krátí, struny léta doznívají
a lesní paseky, trucují nahotou.
Koruny stromů hladí malíř,
pohladil i tvé srdce, aby se plamen více rozhořel.

Z ulic městečka odchází letní tulák,
ocelové nebe si sedá na střechy domů,
a kapky deště smáčí ti vlasy
i řasy orosené písní touhy.

Ulice se protáhla od východu k západu,
den si píská nokturno podzimu,
a noty tvého úsměvu se smějí.

Přicházím na práh domu,
klika dveří mne pozdravila,
otevřely se,
na prahu stojíš ty,
oděná nahotou své přívětivosti.