Zrcadlem vlastní duše

Anotace: ... strukturovaný životopis k příjmacímu pohovoru ... ... bez časových údajů, dosaženého vzdělání i duševního moru ...

Rumcajs opravář a myš.
Pořád jenom: "Kdo je to, víš?".
Jak by na tom záleželo.
Jsem duše a jsem tělo,
co muselo, co chtělo.

Smrt na třikrát, osamění,
prázdnota, ta lidi mění.
Necítíš hlad, ani lásku,
nic nedáváš lidem v sázku.
Včera jsem šla na procházku.

Slunečný den, modré nebe,
nikdy neuvidím Tebe.
Mořské dálky, písek, prales,
pod deku jsi taky zalez.

Kdo chce peníze a kdo cítit moc?
Ode dneška jsem zas noc.
Světlo, to se vysvítilo,
víc než tma je lidem milo.

Probudil mě těžký pocit,
nejde o nic, jde jen o cit.
Tak se lidé přeci lámou.
Nechtěl bys být Dalajlámou?

Na louce mi květy voní,
je jich více než-li loni.
Pod polštářem jeřabiny,
kaštan, taky kusy hlíny.

Z okna se noc vytratila,
studánka dva srdce smyla.
Jedno, jak řešeto, bílé,
druhé v černé provinilé.

Jedno plave na hladině,
druhé hledá, sní a dříme.
Rybky mnohé okusily,
z černé červeň, svaly zbyly.

Toulají se oba světem.
růže, trní, spolu kvetem.
Srna volá mládě z louky,
síť se chystá na pavouky.

Voda, která se tmou černá byla,
září hvězd se potupila.
Tmavá modř a zelené řasy,
kapradí, mech, těžké trasy.

Neumím se čistit, světe,
tak Poseidon mnohé smete.
Díky, Tati, to se stává,
že host těžce pokulhává.

Sedmá brána, to je Ina,
ze křtu pouze polovina.
Sedmé dveře, možná klika,
běž se zeptat u slavíka.

Co Tě trápí, co Tě souží?
Kdo z nás druhým více slouží?!
Nemám sílu byrokratické vlády,
raděj vklouznu do zahrady.

Ticho, světlo, svět, co není,
fantazie, ranní kuropění.
Zítra shodně jako dnes
u nohou mi leží pes.

Sen, co trávu rozdupává,
čest a sláva, to se stáva.
Nemám ráda podprsenku,
raději si hovím venku.

Výkřik, jež mou bytost tíží,
nikdo nepřibije k kříži.
Potichu, jak sova v letu,
mlčky kreslím na tapetu.

Slova, obrazy i čísla,
po sté na pomoc Ti přišla.
Není červeň, ani modrá od vína,
třpyt prstenu v středu leknína.

Kaštan svírá pevně v dlani,
není slečna, není paní.
Dítě, co už těžce vstává,
laň, co zemi rozdupává.

Kůň, co táhne těžký náklad,
taky babylónské věže základ.
Chrám i tiché pomodlení,
tráva, jež se zazelení.

Kámen, co ji tíží v hrudi,
rampouch ve dlani ji studí.
Taky hromosvod a básně,
na světě je přeci krásně.

Závin s ořechy a kakao v mléku,
žena, jež je občas k vzteku.
Pod lampou je stín, co hledá,
tančí, zpívá, občas bledá.

Malý skřítek neposeda.
TEDA?! Odpověď Ti nedá.
Pro neznalost vlastní duše,
často konstatuje suše.

Jsem levá a taky pravá,
neznalá anglosaského práva.
Meč co hlavu často stíná,
nezachycená vidina, líná.

STAČILO BY, CO JE INA?