Pro Helenu

Anotace: Traduje se legenda o Trojské Heleně, údajně nejkrásnější ženě na světě. Pravdou však je, že kousek bájné Heleny, můžeme najít v každé ženě...

Domečkem z karet býval můj svět,
tak vratký, labilní a nesměle krutý.
Složený z omylů, z falešných vět,
do rámu z pavučin osudem pnutý.

Nenávidím sám sebe, když tebe miluji,
do trávy pod oknem tvým často uléhám.
Tam hmyzu a listí zpověď svou žaluji,
obracím oči své do výšin, ke hvězdám.

Proč tenkrát poznal jsem staříka u hrobu,
s náhrobkem studeným, se jménem Helena.
Od vína brunátný skrýval svou podobu,
v mém srdci nastala citová proměna.

Byl chladný podzim, druhý listopad,
mrazivý vítr mi bičoval líce.
S kytarou smutnou nahmatal prstoklad,
zazpíval krásně, tam v plamenech svíce…

Do ticha noci příběh svůj vyzpíval,
o mužích, válce a ženě nádherné.
O velké lásce, princi, jež ženu ukrýval,
v překrásném městě, v hradbách z kamene.

Zazpíval o princi, jež lásce podléhal,
magii boků a prsou, lesku plavých vlasů.
Pro oči zelené, své slzy proléval,
mezi stehny hebkými, nalézal svou spásu.

Pro vášeň, chtíč a krásu Trójské Heleny,
za branou města padlo mnoho hrdinů.
Pancíře, meče a kopí krví zbroceny,
na poli slávy jen dým, z temných komínů!

V barvách a tvarech podzimního listí,
stařec svůj příběh dál smutně vyprávěl.
Povídkou o lásce, smrti, bolestné písni,
mozaiku citů a vášní v mém nitru vystavěl.

Snad tenhle příběh pouhou bájí zdá se být,
rytířů však od těch časů padlo mnoho.
Mučení touhou, i v pekle bitev mohli snít,
umírat v bojích těžkých, pro jedno slovo.

Já, poznal to tajemství, jež stařec ukrýval,
Helenu svou kdys v srdci svém měl.
Však dávno ji ztratil, zde do hrobu pochoval,
jen ještě jednou, ji objímat chtěl.

Tam mezi hroby, v uličkách hřbitova,
u pomníku s fotkou, časem vybledlou.
Vyprávěl stařec, já tiše stál, bez slova,
s nesmírnou touhou, tvou vůní posedlou.

Zástupy truchlících prošly pak uličkou,
dřevěnou rakev na bedrech svých.
Tak délka života stává se chviličkou,
vymaže navždy z tvé tváře smích.

Zas ležím v trávě, pod oknem tvým,
vzpomínám těžce na slova staříka.
Podléhám extázi, o rtech tvých sním,
to dogma přírody v mém srdci naříká.

Nenávidím sám sebe, protože tě miluji,
vždyť za tvou lásku s vojsky bych se bil.
Své tiché přání, ke tvému oknu směřuji,
otevři, usměj se, jen proto jsem žil…