Skica ke skica- tvůj odraz ve mně.
Přímka a kolmice- nehmatatelně
vytvaří vzpomínku-nedokonalou:
"Stýská se, Pramínku, na chviličku malou.".
Toužím na okamžik- prchlivý moment
rozbít náš otazník, brzičko, honem!
Vesmír sám pro sebe se chechtá:
"Kdo miluje, na nic se neptá!".
Proč se ptám!!? Ptám se ?????
zlomeným hlasem
jen sebe a nikoho.
Maluji nanovo
další skicy
a až budu mít galerii,
pohladím po líci,
stvořenou fantazií,
tu bytost-
mou lítost.
Líbí se mi myšlenka personifikované lítosti. Vlastně celá tahle báseň se mi líbí. Představuji si to jako obraz - sedíš, v ruce máš tužku a papír a podvědomně cosi kreslíš - nejprve sám nevíš co, kolem tebe se kupí papíry s nezřetelnou tváří, a pak ti to dojde - snažíš se nakreslit část sebe sama.
28.10.2007 14:12:00 | Alea - kometa kdovíco přinese