Oceán

Smutné je když rakev noří,
eben v půdu studenou,
mezi námi mosty boří
smrtka s hlavou vztyčenou.

Krutá však víc smrt zaživa,
cítit živé srdce chladnout,
ze tmy se cizí hlas ozývá,
pomalu topit se, pak na dno padnout.

Pozvolna nořit se do každé vteřiny,
jenž v srdci bodá a na duši pálí,
jak tělo bez duše, paprsek jediný,
stejně jak naděje mizí mi v dáli.

Pod vodou křičet se nedá,
zbývá jen sledovat bublinky,
ledové ruce, tvář bledá,
u dna jsem jen já a vzpomínky.