Pláč

Lásko má, já už neudržím v sobě ten strašný pláč.
Nevěřím lžím a nářkům, co v sobě stále mám.
Vždyť ti přece nemůžu být jen tak lhostejná.
Pamatuješ, jak jsi stále psal, jsi jen Má.

Tak vzdálená, ale přeci jen Tvá.
Tam někde v hrozné dáli,
si své vlasy rozpouštím,
mé oči se slzama utápí,
ze žalu po tvé přívětivosti.

Osud nás spojil a zase rozdělil.
Do srdce dýku vrazil
a já se teď topím v té hrozné bolesti,
jen nářkem tě stále volám.
Lásko, proč nemůžu být stále jen tvá!!!