Vzpomínky dávno zapadlé se vynoří,
láska už zhasla, zármutek bolí.
Noc s úctou tiše se smutku pokoří,
city zmizelé, slzami tvář ti osolí.
Ach smutku tvůj, bolesti tvá,
uzavřít v sobě ji před světem.
Však v očích tvých se vyhřívá,
duše se zahalí černým sametem.
Hrdlo pláč svírá, na prsou tlak,
smutný úsměv tvé rty mají.
Slunce mrazí, smrt prošla jen tak,
a oči tvé teď jen slzy znají.
Vyplakat slzy, očistit duši...
A černý samet, ten kráskám tuze sluší...
23.11.2006 22:32:00 | Koprtinka
Duši halíš do sametu barvy černi...
možná, že její hebkost znásobíš...
a zahřeješ ji... teplem obyčejným...
co potrvá, i až ten samet odložíš...
* * *
čtu si tě po kouskách, nezvládám časově víc,
ale i tak... je mi tu fajn...
;o)
25.09.2006 15:45:00 | Cecilka
"ůsměv" ježí se mi chlupy! Má být "úsměv" :-)
Výborné obraty, vyjádření. Jen tak dále :-)
22.09.2006 20:46:00 | Levandule
Ahoj Mácháčku
ta poslední sloka mě dostala
tu prostřední mi vzal Šmudlínek
je nádherná
16.09.2006 09:27:00 | Marcella
...no, spomenula som si hneď na môjho otca, je to tak pekne napísané...
16.09.2006 08:50:00 | vierka1