Někdy jindy

Nohama zlostně sešlapávám listí.
Mléčně hustá mlha se tiše vznáší nade mnou,
Srdce puká závistí.
Pocity se ve mně přou.

Trpká hořkost obalená cukrem,
A ve vzpomínkách sleduju
Tebe, k tomu slyším hlas:
Mám tě rád, ji miluju.

Chladný vzduch podzimního šera
A jinovatky na domovních štítech…
Dávej přece pozor!
Šlapeš po mých citech…

Řekl si teď ne,
Tak mi ale pověz kdy?
Jindy je široký pojem.
Staletí? Měsíce? Dny?

Bylo by snad lepší,
Kdybys moh‘ mě urazit,
Než abys mi tiše šeptal:
Nechtěl jsem ti ublížit.

Z očí se horké slzy řinou,
Na srdci už jsou prachu nánosy,
Strmá cesta k pochopení,
Že o lásku se neprosí.