výloha

Vyhaslé barvy,

záblesky slunce znaveného,
jež se lámou,
skrz stokrát osahanou
tabuli skla.

Smutný pohled,

na dekoraci,
tolik let známou,
dveře v pantech vrznou,
zvonek zacinká,
zase jsi někam odešla.

Zase se stmívá,

ale jako ted,
slíbil jsem si,
že bude to už naposledy,
už nenechám si
od tvých citů míchat jedy.

Výlohu vyklidil jsem
a dal jsem si tu práci,
už neměl jsem sílu
hledět
na tu starou dekoraci.

Zbyly

tu po tobě
jen hrubá slova,
ne nechci myslet
na tebe
já musím začít znova.