nádraží

Oprýskaná lavička,

ostrý hvizd
prořízne chvilku ticha
a s chraptěním ozve se
ze starého amplionu
nějaké podivné hlášení,

odjíždíš daleko,

však jako bych ted,
tam zase stál
a v očích měl
moře
a ven se mi
řinuli vlny
jeho běsnění,

po těle cítím
podivné mrazení...

nechci pustit
to teplo,
jež v dlaních jsem
cítil těch hodin pár,

něžné doteky úst,

jež v polibku vpletou se
do sebe jak réva vinná,

kouzlo okamžiku,

které každý z nás
vnímá jako dar.

Pohladím TĚ po tváři

mile se usměješ
a v koutku ti zahlédnu
malou vrásku,

ten úsměv si odnáším

a v srdci svém

TEBE

mou jedinou lásku.