S pocitem bezmoci prohlížím tvoje fotky,
mám jich pár, ale i kdyby jich byly stovky
ten pocit byl by pořád stejný
a můj pohled by byl pořád beznadějný!
Ztratila jsem tě a nevrátíš se zpět.
Ale já tě chci!Chovám se jak dítě, kterému je pět!
Nedokážu pochopit, že to nejde!!!
Jsem ti pro smích?Co na tom sejde!
Už sem víc klesnout nemohla...
Prosím o tvoji lásku o tvou pozornost,
ale pro tebe jsem už jen nezvaný host.
Už mi nechceš otevřít dveře...
Když tě vidím srdce se mi sevře...
Sevře se stezkem a úzkostí a možná taky lítostí!
Pripomína to aj mňa - pozerám fotky aj dopisy- no teraz už po menej, čas čo-to zahojí, ale zabudnúť?...to sa asi celkom nedá, hlavne keď sa stretávame v meste, vždy to ožíva.
Pekná básnička
26.11.2006 20:00:00 | vierka1