Srdce pohřbené,pod blahobytem

Postavil sis zámek
obehnaný zlatým plotem,
kam utíkáš před životem
před promarněnými sny
a rozehranými touhami.

Za dveřmi zámku
za jejich branou´
necháváš tam lásku stát,
tak nějak stranou.
Zamčený na zámek
zahodíš klíče
přeneseš své viny
na vinu chtíče.
Řekneš jen"to nebyla láska,co o mne stála"
to byl jen pouhý ctíč,raduj se z mála!

Za branou zámku zase a znovu
budeš chtít,
k té lásce znovu se přiblížit.
ale proč vlastně
když s tou láskou
nedokážeš se v srdci zžít?

Tak v zámku ze zlata
hlídá tě královna
jen z peněz bohatá.
Stačí ji ta truhla zlatá
nevěří ve tvé sny
nečeká nic moc od života.

Pohřbili jste své city,touhy a sny
do té vzácné bedny
kde pod hromadou zlaťáků
ty Tvé sny dávno už zšedly.
To ty tvé sny růžové
jenž chtěl jsi žít,
pod záminkou sociálních jistot
necháš,ano necháš,je tam shnít.

Sám přitom už víš nejlépe
že srdce Tvé neohřeje zámek se zlatou mříží
je to jen náplast,na srdce prokleté
na srdce,které to tíží.
Pěješ tak o lásce velké jak trám
a v zámku ze zlata
ač nejsi,zůstáváš sám.
Za dukáty se ti láska schovala
a ikdyby stokrát tvé jméno volala
ty zlaťáky stali se membránou
přes kterou neprojdeš za láskou žádnou.

Tak před branami zámku,branami ze zlata
stojí tam ta srdce rozťatá,
co v lásku věřila a věří dál i víc
ale k těm branám máš jen ty klíče
tak co vlastně.......NIC