Vítr

Anotace: -

Tma mě ozářila jako blesk z jasného nebe,
náhle jsem klesla hlouběji
a pokryly mě kousky tebe.
Ledové rty mi vypálily zorničky, které tě v té tmě hledaly,
mé věčně bloudící noční můry pokoj mi nedaly.
Jejich křídla motýlí a přesto temná,
po mých tvářích stékají jak zbloudilá slza chladná.
Zvuk tříštícího se skla mě skoro ohlušil,
náhle tu triádu mocný vichr přerušil.
Zpíval mi klidnou píseň beze slov,
o tom, že život není věčný boj a lov.
Pak vznesl se vzhůru a sebou vzal i mě,
letěli jsme - spolu a zcela nevinně.
Pod sebou zahlédla jsem to známé dno,
plné těch můr a nevyřčených slov.
Zrak se mi vrátil, klapky spadly z mých očí,
s větrem si letím, volná a země se zas točí.
Už cítím všech těch měsíců dopad,
teď jsi to ty, kdo na dno se propad.
Mé ledové rty ti vypálí zorničky, protože ve tmě mě nehledáš,
už nebudeš to nikdy ty, když pocit svobody mi náhle dáš.
Mé vlasy sletí k tobě dolů jak nesmrtelné plameny,
chtěly tě utopit mých dávných slz prameny.
Zachránila bych tě, však vítr mě nese pryč,
nebo už ztratil se můj věčný, nehynoucí chtíč.
Už střípky skla nebudou pokrývat mou kůži,
lež si teď ty ve vlastní horké krve louži!
Nejsem to já, kdo stáhl tě dolů,
umlčel šepot našich posvátných stromů.
Plaveš tím světem a pochopit musíš,
bubínky praskají, tichem se dusíš.
Z výšky tě vidím, i když jsem to já, kdo pořád je dole,
tys byl můj hrob, život i moje prázdné pole.
Nový kořen bytí - nedá se ukrást ani koupit,
blázen je každý, kdo chtěl cizí štěstí loupit.
Snad jednou najdu ho a vítr mě odnese z pouště,
svých přání draky už nikdy nesmím pouštět.
Písek je všude, s větrem se vrátí,
a tak i obraz tvůj snad jednou význam ztratí...

Autor Nia Extatic, 30.11.2011

Přečteno 289x

Tipy 3

Poslední tipující: Nia Extatic, CULIKATÁ