Počátek

Anotace: -

Jen těžké a tupé udery pracovních bot byly slyšet po domě. žádné výkřiky, nebo něco podobného.  Rozhodla jsem se to jít prozkoumat, nebylo to poprvé co jsem tento zvuk v domě slyšela. Nikdy se mi nic nestalo když sem to slyšela, ale znáte to. Puberťák je prostě zvědavý. Rodiče hluboce spali, cestou dolů ze starého schodiště mě provázelo jejich sladké chrupkání. Tátovi se určitě zase zdálo o jídle, mlaskal totiž ze spaní. "Žrout jeden." Řekla jsem polohlasem a pokračovala jsem pomalou chůzí do kuchyně. Zastavila jsem se ...  Odněkud bylo slyšet téct vodu. Ale nebyl to puštěný kohoutek, bylo to jakoby  zem skrápěla krůpjej za krůpjejí vody tak rychle, že to znělo skoro jako tekoucí proud vody.  Usoudila jsem, že nejlepší bude když si rozsvítím světlo. Začla jsem poslepu šmátrat po studené hladké zdi abych našla vypínač. "tady si mrško" řekla jsem , když sem vypínač po dlouhé chvíli hledání našla. Stará žárovka se rozsvítila do šera noci a roztančila spoustu stínů po okolních zdech. Nikde nic, žádná voda, zádný zvuk těžkých bot, nic. Všude bylo ticho jak v mnělkém hrobě. Zvláštní. Ve vzduchu byl cítit čerstvý vzduch ... nekde musímě mít otevřené okno. Otočila jsem se abych se podívala kde je asi otevřené. "Proboha!!" zašeptala jsem do ticha. V bytě se najednou ochladil vzduch a z úst tajemného nočního návštěvníka seozval omamující posměšně znějící smých. Byl krásný, nedokázala jsem se pohnout, vypadal jak ... jak anděl když se opíral o naše zábradlí v patře. Ten bledý, ostře řezaný obličej rámovaný delšímy vlasy barvy pozdní slámy, krásné tělo a široká ramena, která se rýsovala pod uplým černým rolákem, uplých, nejspíše kožených kalhotách a kanadách, vedle sebe na zábradlí měl položený kabát na kterém roztával sníh a padal na zem v podobě velkých krůpjějích vody. "Baf" houkl na mě sladkým hlasem a s ladností šelmy přeskočil zábradlí a stanul přímo předemnou. Normálně nejsem lekavá osoba, ale tohle mě docela vykolejilo. Copak vás ne? Udělala sem krok zpět a začala jsem uvažovat kudy mu uteču. Bála jsem se. Myslím, že to bylo cítit i ve vzduchu... to napětí, ten strach, ten chtíč. Chtíč? Co to meleš Amando jaký chtíč nadávala sem v hlavě sama sobě a bezmyšlenkovitě sem začala utíkat kuchyní k zadním dveřím. Otočila jsem se při rozrážení zadních dveří a on tam jen stál, stál a díval se za mnou. Vyběhla jsem do sněhové vánice, "SAKRA... nemám boty" zanadávala jsem a rozběhla jsem se do okolního lesa. Schovám se v té malé jeskyňce co jsem objevila jako malá, když jsem se ztratila. S touhle myšlenkou jsem běžela jako o život dál lesem a zakopávala jsem o kořeny stromů, které byli ve sněhu neviditelné. Předemnou se znenadání rozprostřela oslepující záře. "To mi nemůžeš dát svatej pokoj?" zařvala jsem do záře, od úst se mi odrážely obláčky husté mlhy jak se mi srážel dech v zimě. Do zad mne uhodilo něco tvrdého a...a dýchajícího? Otočila jsem se a předemnou stál ten krasavec z mého bytu. "Co to má sakra být ? Proč to děláš? " řvala sem pořád... "Ale to jsem neudělal já... Jsem moc sobecký abych jim tě dal." oznámil mi s úsměvem. Chytil mne do svého pevného náručí, přitlačil mne ke svému pevnému hrudníku a i přes mé protesty se naše rty setkaly v tak lahodném polibku až to nemohlo být skutečné. Náhle se mi začala točit hlava, proopadala sem se do hluboké temnoty, dusila jsem se. Poslední co jsem slyšela byl jeho hlas. "Promiň, bude ti dobře." To je vůl... tohle musí být smrt. Sžírá mě to za živa. Dal mi smrtící polibek. Zbohem světe.