Den tone v krvi červánků
vánek trávou, listím šumí
já, člověk, co si nerozumí
na dně duše vzpomínám na Hanku
Mrzí mě, že nevážím si lásky
když ji mám, chci víc
a tak bez nadsázky
šlapu po pírkách holubic
Z množství krátkých podnětů
má puklé srdce azbestový dech
až z toho mrazí po zádech
při pádu pírek za letu
Semlen strojem času
šeptem
studem
v polohlasu
Děkuji
žes mi dala naději
že kousky srdce, které kdysi plálo
a dávno vyhaslé se zdálo
vzplanout ještě umějí
to je hodně moc krásná báseň - poslední dobou poznávám zas v pár básních střípky sebe - a tohle je jedna z nich - děkuji, asi si ji pošlu
29.05.2007 21:44:00 | Rádoby zoufalá
... to je samá Hanička ... Katka ... a co já? ... kašleš na mě lásko ...
14.03.2007 12:31:00 | Marcella
... ne ... myslíš Pardubice? .... čte se jitrnice ...
soutokem jsem nemyslela ... řeky ...
16.01.2007 15:50:00 | Marcella
Máš jich málo ... na to abych se v Tobě ztratila ...
... ležím si v osadě ... při soutoku ...
16.01.2007 13:46:00 | Marcella
Někdy se zdá,
že srdce puká
a zůstává jen
červánková
barva zhaslého plamene...
přitom malým
zafoukáním,
když otevření
se nebráníš,
rozhoří se... naděje...
:o)
Nádherná básenka!!
05.01.2007 12:05:00 | Cecilka
Uznávám, že to trhá uši, ale když si odmyslíš srdce, tak kousky jsou číslo množné! :)
05.01.2007 09:30:00 | shrek1979