Krystalky bezmoci

Zachytím v dlani věty, co splývají
ze rtů tvých, než v mrazu se schovají.
Sněhové vločky, krystalky bezmoci
zraňují, krvácím do noci.

Jen ty, dívenko, tichá a zmatená,
navracíš do mého srdce jas.
Odmítám, co jsem kdy špatného udělal,
křičím, pomalu ztrácím hlas.

Poslední polibek, ve vzduchu chvění.
Odpusť mi, dívenko, smrt věčná není.
Až ledy povolí, popluji s nimi dál.
Král říčních pirátů mi kdysi vůli vzal.

A když se zadívám do očí tvých zmatených,
nevím, jak se tě na to ptát.
Miluješ duši mou se všemi odlesky?
Po tom všem musím mít tě rád.

Snad s příští zimou vrátím se zpět.