Asi to tak mělo být...

Opět je to tady,
v paměti se k Tobě vracím.
Dnes už netrpím láskou hlady,
to jen myšlenkami zvracím.

Avšak v hnusu posledních dní,
něco krásného snad jest.
City, jenž možná sní.
City, kterými nechal jsem se vést.

V mysli si matně vybavuji,
jaké je to přítelem Ti být.
Ovšem čím dál více sebe zatracuji,
jak mohl jsem takhle žít.

Cesta neřesti…
krásná a skvělá.
Byl jsem snadnou kořistí,
i když Ty jsi to tak nechtěla.

Tělo mé plamenem jasným zahořelo,
v krátkém smyslů zbavení.
A ještě mnohem víc, to ve mně vřelo,
když nebylo tam příliš mluvení.

První výčitky přišly,
přicházejí stále a znova,
Kéž by tenkrát s pravdou vyšly.
Proč? Sakra proč tam byla ta dvě slova?!

Miluji Tě…
Jak krásná a nebezpečná ta slova jsou.
Když však tělo řekne: „Chci Tě!“
Myšlenky na srdce stranou jdou.

Však my jsme byli případ jiný…
Přátelství… oba víme, že víc to bylo.
Stačil však den jediný
a vědělas, že všechno se pokazilo.