Socha

Stojí dívka a déšť na ni padá,
v její ruce růže neuvadá.
Stojí tam a je z kamene,
doufá, že si milý vzpomene.

Chodí tam každou neděli,
přijde k ní a chvíli posedí.
Netuší, že uvnitř kamene,
bije srdce ztlumeně.

A ta stojí v dešti,
nepozná nikdy štěstí.
Po tváři jí tešou pramínky,
dopadají na bílé kamínky.

Nikdo se nikdy nedozví,
je li to déšť,či smutné slzy.
Jestli má kámen duši,
nebo jen stojí v dešti.