Křehká jistota

Prstem o ostrou hranu sklenice,
z úst hustý dým, nemaje žádný rým
a v hlavě střípků tisíce.

Jako krátký nádech v zimním spánku,
jako slunce do promáčeného rána,
přišel si ty,
já k bráně lásky byla opět zvána.

Ze střípků já utvořila vzpomínku.

Brával si mě za ruku,
kolem pasu objal,
styděl si se, třásl,
dárek mi však podal.

Moje srdce ožilo, setřáslo ten led,
myšlenky mé, budoucnost, hnala se zas vpřed.

Prstem o chladnou hranu sklenice,
proč nejistá jsem, nebyl to jen sen.
Dosud tvoji vůni cítím,
dosud hravá těm tvým nitím.
Pořád po doteku prahnu,
stále chci polibek,
dokud neochabnu.

Ujisti mě v těchto hrách,
ujisti mě v těchto tmách.

Nenech moje srdce, opět ledem zajmout...