Zase sama

Tak jsem tu zase sama.
Je noc. Má postel rozestlaná
přijme mé osiřelé tělo.
Ticho se tichem chvělo,

hodiny monotónně měří čas
a spánek nedotýká se mých řas.
A spánek nezkonejší rozpálenou hlavu.

Saju noc jako černou kávu
a na dně koflíku mi zbývá
sedlina nechutná, jež vůbec neubývá.

Tak jsem tu zase sama.
Je noc. Tvá postel rozestlaná
jak němá výčitka tu stojí.
Čas, ten prý rány hojí.

Čas, nepřítel, který se zastaví,
kdykoliv lidská duše bolaví,
však rychlým krokem odnáší tvé štěstí.

A kde by měly jenom růže kvésti,
tam roste smutný vřes a bodláčí.
Tak jsem tu zase sama. Ne, už nepláči.