Vyznání do ticha

Co krásného napsat bych ti chtěl,
že bych Tě políbil, jen kdybych směl,
Že bych chtěl znovu s tebou být,
alespoň na chvilku Tě vedle sebe mít.

Je však mezi námi smutku val,
Ty nevěříš, že já Tě miloval,
že jsi součástí mé duše,
„To už nezachráníš,“ říkáš suše.

„Nijak ses neprojevil, když pominu,
že občas přinesl´s mi květinu.“
Je pravda, že jsem ji jen dal
a pak bez milých gest rychle usínal…

Nemohla jsi můj cit poznat
a tak alespoň chci se doznat,
že jsi moje jediná,
kráska andělsky nevinná.

Já opravdu nejsem ta stvůra,
být bez Tebe, to noční můra.
A tak prosebně zní můj hlas:
„Odpusť, zkusíme to ještě zas.“

Zase si budem drazí,
bez Tebe mě i oheň mrazí…
Budu Ti večer drbat záda,
vždyť vím – to máš ráda.

Zkusím všechno napravit,
láskou a péčí Tě zaplavit.
Miluju Tě a budu dál,
nebuďme každý večer sám.

Prosím…