Moucha a motýl

Motýl v kopě mrtvých much
jednu živou náhle zřel.
Naznačil, ať upře sluch,
tiše jí do ucha pěl:

"K čemu smrt? Vždyť svět je krásný,
smysl má jen když ho zříš.
Také cítí. Také má sny.
O tom, že zas uvidíš."

Moucha jenom zvedla hlavu.
"Jako lidé... Blbneš z jídla!
V bujónu tak často plavu.
Podívej se na má křídla!

Nejspíš jenom mluvíš z hladu.
Nehoříš? A nemáš bludy?"
Motýl na to: "Nemáš vadu.
Chceš jít se mnou? Nevím kudy."

Moucha ztěžka srovná nohy,
vzbudí polomrtvé tělo.
"K těmto cestám nemám vlohy.
Aby tě to nemrzelo."

Nesměle pohlédl dolů.
"Litoval bych, nechat tě tu.
Lámat skály můžem spolu.
Poklonit se tomu světu."

Mušce se jen zarděl líc:
"Miluji tě za ten cit.
Díky tobě vidím víc,
než jsem schopná pochopit."