Hle, světlo

Tak jak je tráva hlazená deštěm padajícím z nebe,
tak i já chtěla jsem hýčkat Tebe.
Tak jako tančí ve vlnách mořské řasy,
tak jsem myslela na to, jak Ti budu jednou čechrat vlasy.
Tak jako osamělá vrba s rybníkem malá tajemství si šeptá,
tak jsem chtěla svěřování vědomostí, na které se nikdo jiný neptá.
A když jsem chtěla chránit svými andělskými křídly jednu čistou duši,
záblesk zmizel a vrátila jsem se do světa, kde jsou všichni stejně hluší.

Ale proč?

Hlava plná otázek bez jasných odpovědí stále mlčí, klesá,
a ptá se, komu ta zatracená samota tolik svědčí?
A tak pokládám otázku za otázkou, ačkoliv nečekám odpovědí.
To jenom slova chtěla ven, vyplynout, vykřičet a znovu se na scéně objeví věta: Proč?
Otázka tisíckrát položená mizí ve ztracenu, kde ji pohltí svět ignorace,
svět slepců, svět samoty a svět stálých stínů.
Obvinění?
Výčitky?
Ne!
Jen nářky zbyly v prázdnotě zpustošené krajiny,
nářky, jež jsou zámkem bez klíče, který už nikdo neodstraní.
Kdo odemkne?
Nikdo.
Tajemství, city a podobné vymoženosti vrátí se zpět do světa bez východu,
zde pro ně není místo, zde ztrácí smysl.
Jako jednosměrná jízdenka do stanice Neštěstí,
kde neplatíš penězi, ale ztrátou. Nejlépe paměti.