Jak splašená srna

Anotace: Nic výjimečného, báseň o hlubinách lidské duše a jejích temnějších částech...

Sbíhám dolů ze stráně,
Jak srna splašená
A svým vlastním strachem
Už jsem zcela pozřena,

Dotýkám se ohně,
Který vede do náruče smrti,
A cítím, jak mě něco
Neskutečně škrtí,

Svazuji teď sama sebe,,
Nevidím už žádné nebe,
Jsem opojena bolestí,
Jsem opojena smutnou touhou,
Jsem opojena nenávistí,
Za kterou lidské city mohou…

Jsem jako srna splašená co pod auto skočit touží,
A ví, že tím to všechno skončí,
Že už se tím neusouží..

Skočit a být klidná,
Než duše rozháraná,
Ve světě je každý sám,
A já jsem taky sama.

Jak bolest vrytá do kamenů,
Skrývám tajný vnitřní pláč,
Aniž bych již tušila,
Co jsem vlastně nyní zač.

Skáču bez přestání přes pařezy,
A čekám,
Kdy se zabiju,
Kdy zvrknu si obě nohy
A duši svou v očistci omyju.

Jsem opuštěná sama v sobě,

Mám nekonečné trápení
A nenávist k sobě samé
Je černé smrti znamení.